Dnes ráno jsem vstal do volného dne. Tři dny se potýkám s respiračním onemocněním, což se mi stává málokdy. Dnes ráno proběhlo už jen pár kýchnutí a mocných odkašlání. Sláva. Bolest hlavy odeznívá.
Hledím z okna naší bytovky na louky, pole a remízky s kouřícím komínem na obzoru vzdáleném tak 20 kilometrů. Dohlédneme daleko z našeho balkónu. Pozoruji mraky a vnímám celou duší to ticho kolem mě a ve mně.
O jedné válce, která probíhá nedaleko, vím, o jiných nevím, jen je tuším….lidé se i nyní, co tady sedím a snažím se v tichém a celkem teplém předsilvestrovském ránu vypořádat s virózou, lidé se i nyní přepadávají, mordují a jinak (i dobrovolně) zbavují svých životů, většinou jsou o ně připravováni nedobrovolně…na někoho útočí se zbraní v ruce jako vojáci, další se útokům brání…jiní se dobrovolně šikují ve jménu rigidních dogmat, které hlásají šílenci proto, aby dali průchod jakési zvrácené spravedlnosti tím, že jdou někoho zabít. Přitom věří tomu, že konají správně…pak jsou tu různé nehody, karamboly, nešťastné události, kdy lidé také nedobrovolně odcházejí ze světa dřív, než přišel jejich čas…
„Nezabiješ“! – je jedním z přikázání! Mojžíš jich přinesl deset. Byl to od Mojžíše nějaký žert? Už je to dost dávno, co s těmi přikázáními vyrukoval! Víme o nich.
Navzdory tomu ale posíláme lidi někam, kde jsou pověřeni zabíjením jiných lidí a oni to dělají! A ti druzí dělají to samé! Připadá mi to velmi velmi absurdní! A zbytečné. A naprosto dementní!
A ještě se ve zprávách dozvím, kolik bylo dnes padlých. Já žiji. Zatím.
Sám si nedokážu představit, že bych na někoho vystřelil s úmyslem ho zneškodnit. I coby obránce něčeho cenného. Možná bych musel….jak jinak ale zastavit blázna, který je přesvědčen, že tímto útokem, ke kterému byl třeba i sám nějak přinucen, přináší svobodu nebo dokonce mír?
Když už se vůz rozjede a selže brzda, jak zabránit prudkému a devastujícímu nárazu do něčeho, do někoho jinak, než hrubou silou?
Možná, že jsem to v minulých životech také dělal, možná jsem měl meč a ve jménu Boha nebo Něčeho emočně napěchovaného jsem jím nějak vládl, chvíli – do té doby, než jsem potkal někoho, kdo jím vládl lépe, než já – a on mne připravil o život.
Kladu si nyní otázku: „Dá se na Zemi nyní a století a tisíciletí zpět zachytit nějaký časový interval, ve kterém by žádný člověk nezemřel násilnou smrtí? Jak dlouhý interval? Minutu? Vteřinu? Den?“
Když si představím celou zem a všechny ty útočníky a obránce z dávné i nedávné minulosti a z přítomnosti, kdy stále někde probíhaly nějaký bitvy a války, tak mám pocit, že takový časový interval nebyl a není. Že nepřetržitě někdo umírá násilnou smrtí.
Kladu si další otázku: „Když každá násilná smrt a její nelidské strojově pokřivené okolnosti někoho zarmoutí, způsobí mu velkou bolest, což se dá přičíst k bolesti a strachu toho, kdo zemřel, jak tato energie nepřetržitě uvolňovaná do zemského astrálního, energetického i fyzického prostoru, jak ovlivňuje životy nás – živých, nás – pozorovatelů násilných smrtí jiných svých bratří a sester?“ Jak?
Každá energie má nějaký kulminační dopad…
Je to ona podivná tíseň a nejistota, se kterou se člověk už ráno probudí, i když večer uléhal klidný a spokojený, smířený s tím, co v onen den konal, je to onen stav roztrpčené rozladěnosti, naléhavé nutnosti něco opět a opět „ze vzduchu“ odfiltrovávat, nenechat to jít dál, aby to dopadlo na jiné a jinak, rozpouštět to, přijímat to, odpouštět stále nějakou vinu, která ani nemůže být mojí vinou, ale cítím ji zas a znova jako vliv nějakého mraku, ze kterého prší krvavé kapky smutku a bolesti….?
Je to tohle?
Je to všudypřítomná únava, která člověka zaplavuje i během slunného letního dne a není k ní žádný zřejmý důvod?
Je to ona odrazující nechuť k tomu, vůbec něco dělat, držet ten svůj osudový směr, dotáhnout své rozpracované úlohy do živých a plodných konců? Nechuť, kterou je nutno překonávat, která na čas pomine, když se člověk niterně zmobilizuje?
Prostě jen proto, že jsem člověk, který tvoří s druhými lidmi duchovně duševně fyzický pozemský celek, jehož části (individuality, osobnosti, těla) se vzájemně ovlivňují už jen tím, že tu tito lidé jsou a cítí, vyzařují, konají…jen proto jsem toho všeho bojování součástí, i když si mohu donekonečna namlouvat, že je to daleko, že já jsem přece mimo a tyto věci se mne netýkají…
Pomáhají nám jiné bytosti, třeba andělé, archandělé…vstřebávat nějak tyto lidské emoční energie, související s násilnými odchody ze života? Věřím, že bez této pomoci bychom tu už nebyli…
Oddávám se nyní snění…kdyby se lidi nepřetržitě nevraždili navzájem a tento vliv kdyby tu nebyl, jak by se nám asi žilo?
Co chorob těla a duše by asi zmizelo…?
Kolik sil k lásce a ke svobodě bychom mohli plně projevit a realizovat? Co bychom si všechno mohli projevit, darovat, jak bychom se se sebou a s druhými cítili volně, bezpečně a svobodně…bez onoho dusivého pocitu ohrožení a nebezpečenství….ano, zdraví lidé mají své osobní hranice, za které nemusí nic z těchto vlivů pouštět…člověk ale nemá sám sebe jako celek v bdělém denním vědomí pod kontrolou….podvědomí nekontroluje, to má velký vliv na lidské prožívání a chování…co pak ti ne zcela zdraví, jak se s tím oni mají vyrovnávat?
Neboť dle fyzikálních i duchovních zákonů žádná energie nemizí, jen se proměňuje v jinou energii. Nebo prostě neproměněna dopadá a působí.
Co kdybychom se přestali chovat „tradičně“ – a bitevní pole přenesli z vnějšího světa do svých srdcí? Tam bychom vítězili a svým věčným Duchem Lásky proměňovali! Pak už by nebylo potřeba bojovat jinde a jinak.
Taková bude, věřím, budoucnost člověka, až se k ní bolavým dneškem prostřílí.
Kéž bych už nemusel vystřelit ani do vzduchu!
Petr Kopejska, 30.12. 2022