Otokar Březina

Proč právě Otokar Březina?

Úryvek s rozhovoru s A. Pacolou — redaktorem Horáckých novin z dubna 2022:

Váš humorný nadhled nad věcí v dnešní době covidové se mi líbí. Kdy poprvé jste zhudebnil verše Otokara Březiny?

V roce 2015 jsem poprvé zhudebnil i Otokara Březinu. První zhudebněnou básní bylo „Čisté jitro“ a pak následovaly další. Zjistil jsem, že prožitek z tvoření hudby v součinnosti s tím, co je ve slovech a za nimi je tak ještě intenzivnější. Člověk se dostává do větší hloubky pochopení Březinových veršů jejich vlastní hudební
interpretací. K pochopení nejen rozumovému.

V roce 2016 jsem si řekl, že bych ty písně či zhudebněné Březinovy básně mohl někde prezentovat, ale nevěděl jsem, jestli v tom není nějaký problém autorských práv a podobně. Zjistil jsem, že existuje Společnost Otokara Březiny, zavolal jsem do Jaroměřic a tam mi řekli, že v tom žádný problém není.

Jak na vás zapůsobila při první návštěvě atmosféra malých Jaroměřic s velkým zámkem, parkem a kostelem sv. Markéty?

O těchto dominantách, krásách a zajímavostech Jaroměřic jsem četl a věděl něco už dříve. Ale že bych se tam toužil podívat před již zmíněným rokem 2016, to ne. Na přelomu tisíciletí jsem jezdil asi pět let do Třebíče z jiných důvodů. Tehdy tam byla skupina lidí, se kterými jsem trávíval o prázdninách nějaký čas. Ale do Jaroměřic, i když byly vzdálené jen šestnáct kilometrů, jsem se nikdy nepodíval, až teď, v posledních letech.

Řekl bych, že to bylo i určité prozření. To město mě nyní přitahuje a vždycky, když tam jsem, tak se cítím slavnostně, jako by to bylo nějaké duchovní místo, které jsem si sám pro sebe objevil.

Jaroměřice jsou na rovině a v podstatě mě taková místa nikdy moc nelákala, spíš ty kopce. Ale když jsem byl v Jaroměřicích na hřbitově při pietním aktu u Březinova hrobu poprvé, tehdy měl úvodní promluvu Jiří Kuběna, tak jsem se tam skoro rozbrečel. Měl jsem silný emoční zážitek a jeho intenzitě a barevnosti jsem nerozuměl. V Muzeu Otokara Březiny pak probíhalo setkání se členy Společnosti Anny Pammrové a výstava. Hrozilo zcela reálně, že vlivem silného dojetí propuknu v hlasitý pláč. Musel jsem utéci do zámeckého parku a tam jsem si na lavičce pobrečel. Tak velký emoční zmatek jsem už dlouho nezažil Pracuji 20 let jako terapeut. Emoce a protipřenosy jsem nucen rozklíčovávat takřka denně. Ale toto bylo opravdu nečekaně silné a v podstatě celodenní. Mě samotného překvapilo, co se ve mně děje. Pak jsem se do muzea vrátil, ale celé odpoledne až do večera jsem prožíval v dojetí, smutku a radosti, všechno v tom stavu bylo dohromady propojené.

Čili tímto způsobem u vás došlo k propojení básníkova hrobu, jeho bytu a muzea se zámeckým parkem a celým městem?

Strávil jsem tam tehdy poprvé celý víkend. Všechny souvislosti jsem vnímal velmi intenzivně. A dodnes vlastně nevím, co přesně způsobilo ty silné prožitky. Při další návštěvě Jaroměřic se to opakovalo, i když už ne v takové intenzitě. V posledních letech je to vždycky takový slavnostní pocit dojetí.

Jaroměřice, jejich památky, krásný park, vnímám hlavně skrze přítomnost Otokara Březiny. Ne tedy skrze minulost, ale skrze básníkovu přítomnost. Sám pro sebe pátrám po jeho kořenech a souvislostech s touto přítomností.

Před časem jsem strávil týden na Vysočině a jezdil po místech, kde Březina žil a tvořil. Bylo to pro mě také hodně intenzivní hledání a setkávání s místy jeho pobytu a tvorby, třeba v Telči a v Nové Říši.

Petr Kopejska – předseda Společnosti Otokara Březiny

Základní životopisná data Otokara Březiny

Otokar Březina se narodil jako Václav Ignác Jebavý v Počátkách na Vysočině.

Rod Jebavých přišel do Počátek v 18. století z Jakubína, vsi, ležící SZ od Počátek. Příjmení „Jebavý“ se tam objevuje už od druhé poloviny 16. století. Jedná se tedy asi o 400 let za sebou jdoucích generací.

Otec Ignác Jebavý, švec, také se mu v Počátkách a okolí říkalo „básník“, protože psal a žil i nějakou dobu v Praze. Václav se narodil, když otci bylo 53 let v jeho druhém manželství s Kateřinou Fákovou. Ta pocházela z nedalekých Panských Dubenek z evangelické rodiny. byla velmi zbožná, pracovitá a obracela se k Panně Marii. Hodně také četla a Otokar Březina si ji pamatuje z dětství, jak sedávala u okna v prvním patře s knihou a zasněně hleděla ven…vdala se v 37 letech z touhy po dítěti.

Měla tři děti, dvě v dětství zemřely, jen Václav se dožil dospělosti. I v prvním manželství Ignáce Jebavého byly přivedeny na svět tři děti, které všechny předčasně zemřely. Václav, Otokar, tedy jediný zůstal. Narodil se s deformací páteře, v dospělosti se k tomu přidaly obtíže se srdcem.

„Vzpomenu-li si na léta mládí, nedovedu se ubránit mrazivému chvění. Jak namáhavě propracovává se bytost sama k sobě! Nikdo nás nevede. Nejbližší bytost naší duši – matka – není vždy našeho duchového rodu, a žije svůj cizí život jako my – v samotách! A je-li našeho rodu, všechno se klade mezi ni a nás!

Vzpomínám na mučednici, která mi dala život! Jaké kultury ideové byla schopna? Kudy přece kudy šla, byla tma protínána oslepujícími blesky jasnozření! Byla zrozena k něčemu duchovnímu.“

z dopisu A. Pammrové

Zrození jména

Roku 1886 otiskl časopis „Vesna“ jeho první literární práci pod pseudonymem „Václav Danšovský“ (Počátecká ulice „Danšovského“, kde rodina žila) Pod ním psal do různých periodik až do roku 1990.

Poté Danšovský mizí a na podzim 1892 se v časopise „Niva“ objevuje báseň „Chvála samoty“, podepsaná Otokarem Březinou. To jméno mu doslova ustanovil redaktor brněnské Nivy František Roháček. V dopise Františku Bauerovi (druhý Březinův kamarád spolužák) o tom Březina píše: „V letošní Nivě uveřejnil jsem tři z básní nynějšího mého směru. Roháček, jenž náhodou nedostal včas můj dopis, v němž jsem mu sděloval tobě známý můj pseudonym, uveřejnil má básně pod groteskním jménem Otokara Březiny!“ Roháček vzkazuje V.J. Danšovskému: „Zůstaňte již při tom jméně! Lístek Váš mi nedošel, proto jsem je musel stvořit sám! Hlavní je, že verše vaše vzbudily na několika místech živý zájem. Uveřejníme i další.“

Smrt obou rodičů

Oba rodiče zemřeli Otokaru Březinovi v jednom týdnu roku 1890. To mělo na jeho vnímání sebe, světa, na jeho další životní usilování i tvorbu velký vliv. Zmizel Březina sarkastický a kritizující, zůstal člověk, hledající sebe a Věčné Světlo ve svém srdci a v lidech!

Svému příteli Františku Bauerovi o tom píše toto:

„V úterý masopustní došel mně dopis, kterým vybízeli mne přátelé naší rodiny, abych jel okamžitě domů, chci-li ještě pohovořiti se svou matkou. Jel jsem. Obraz, který se mi naskytl při vstoupení v otcovský dům – dvě rozestlaná lože, v nichž na jednom moje matka se smrtí takřka zápasila, a na druhém otec, stižen nemocí, která připouštěla obavy – nač líčit to způsobem, který jsme odsoudili do románů a novel – odjel jsem nazpět do Říše, rozloučiv se s rodiči. To bylo ve čtvrtek. V neděli pro mne přijel povoz z domova se zprávou, že moje matka zemřela. V pondělí měla matka pohřeb. V úterý jsme byli v jednom rozčilení. Ve středu zemřel otec a v pátek měl pohřeb. Jeden týden zbavil mne rodičů, domova, všeho…jsem teď sám, docela sám v širém světě – s duší otrávenou myšlenkami, se vzpomínkami, které chovají jen bol, sám mezi troskami nadějí bez cíle a bez ideálu, člověk, který žije, automat, který platí a je placen. Do Počátek už vícekrát nepojedu. Snad někdy navštívit hrob dvou starých lidí, kteří mne jediní v celém světě milovali“.

Vnímání světa a sebe

Způsob vnímání a prožívání sebe sama i světa kolem sebe tak, jak to ve svém díle i korespondenci a svědectvích přátel a současníků živě vyjadřoval Otokar Březina, mi rezonuje s antroposofickým vnímáním propojenosti světa, lidské duše a Ducha spolu s mnoharozměrností lidského a vesmírného života tak, jak to přináší Rudolf Steiner (27.2. 1861 – 30.3. 1925), k jehož záznamům přednášek a ke knihám jsem se dostal před lety po studiu buddhistických, hinduistických spisů a knih, jakožto i filosofických děl evropských filosofů (Nietzsche, Schopenhauer, Šafařík, atd).

Nová říše

Otokar Březina napsal svých pět stěžejních básnických sbírek („Tajemné dálky“, „Svítání na západě“, „Větry od pólů“, „Stavitelé chrámů“, „Ruce“) za svého působení v Nové Říši.

Tam pracoval jako učitel na základní škole od 30. listopadu 1888 do léta 1901.

Březina žil v Nové Říši jako chudý poustevník. V bouřích vnitřních konfliktů a rozporů rostl jako člověk i jako umělec. Básně psal ve stavech duchovního vytržení a extatického zanícení obvykle v době letních prázdnin v lesích okolo Nové Říše.

V přírodě a tvorbě nacházel vnitřní svobodu, naplnění a radost! Vlivy venkovní a niterné přetavoval v individuální Světelný proud. Ten vetkával do svých děl! Z nich stále prýští a září! Nespaluje, nestravuje, ale posiluje, obohacuje, inspiruje a podporuje přirozenou touhu člověka po poznání sebe sama a po opětovném propojení se lidského proměněného Srdce s Věčným Tajemstvím – Bohem Otcem, Nejvyšším, Věčným…

Několik úvah a myšlenek

Esej „O dvou světech“: „V bolesti stýká se vina s jejím usmířením…minulost, těžké stíny viny, probíhající tisíciletími, rozptylují se znenáhla před užaslými dušemi jako stráveny milostí…dech Smrti, podobný očišťujícímu větru, vane kvetoucími sady srdcí, roznášeje vůni do obou světů“.

Z dopisu Anně Pammrové 25.9. 1896: „Ale poněvadž je nemožno s naším tělem, nesoucím tíž minulosti, žíti v poměrech Krásy předbíhající celé věky veškerou naši dokonalost, stává se i Krása bolestí, jakousi netrpělivostí jakoby písek našich cest rozžhaven byl příliš jejím Sluncem, že není možno státi v Něm dlouho bosýma nohama na jednom místě. Zde trpíme za viny minulých životů a snad, kdo ví, za viny minulých neznámých světů, lépe řečeno: trpíme bolestí vzrůstu, mystického mohutnění pro příští záře, pro duchovnější organizace nových možností života!“

V roce 1895 podepsal Březina Manifest české moderny. První Březinova básnická sbírka Tajemné dálky (1895) vyšla v Knihovně Moderní revue. Jsou to básně plné melancholie, dekadentního rozkladu a zmaru. Osamění a bolest, to jsou pocity, které v básních převažují. Básník se v nich loučí se svým dosavadním životem „Nad mládím mrtvolou jsem stanul v zadumání, jak milenec nad mrtvou dívkou svedenou“ – aby se mohl věnovat umění, které jediné může dát životu smysl. Samota, bolest a smrt – to je svět tajemných dálek.

Básnické sbírky

V roce 1896 vyšlo jednadvacet básní sbírky Svítání na západě. Jestli je v první knize více intimního, lidského, osobního. V této sbírce si více všímá obecných zákonitostí. „Napřed výkřik bolesti vlastní, pak výkřik z bolesti všech“, tak sám rozlišil obě sbírky. Ve významově náročných básních je západ slunce „svítáním“ onoho druhého světa, do kterého se vstupuje smrtí. Bolest přivádí člověka k poznání záhad vesmíru a života, smrt otvírá cestu k nové formě existence, je přechodem z jedné formy života do druhé. Ve sbírce se objevují první velké symbolické postavy, Vladaři snů. Pyšní umělci, kteří nedokáží prožívat pozemskou skutečnost a „zavěsili žití na pavučinná vlákna myšlenky“ a Silní, kteří už nepohrdají pozemským životem, ale silou vůle chtějí spojit pozemské bytí s duchovním. Sbírku uvádí Ranní modlitba („Ples věčných svítání do soumraků mých zpíval…“) a uzavírá ji vyznání básníkova postoje ke světu a životu Víno silných.

V třetí Březinově sbírce Větry od pólů (1897) je všechno prostoupeno ideou dvou světů, světa hmotného, v němž je duše svým tělem donucena žít, a světa ducha a idejí, k němuž směřuje vše živé. Všeobjímající láska je tu klíčem k hlubšímu poznání zákonů života člověka i přírody. Vystupuje zde plno symbolických postav (Nejvyšší, Vládnoucí, Všudypřítomný, Silní, Čistí, Svatí), které jsou archetypy zduchovnělého lidstva budoucnosti. Do nich Březina uložil své sny o dokonalém člověku. Zduchovnění Březinova vztahu ke skutečnosti ovlivnilo i charakter jeho básní – velmi často mají ráz modliteb. Nejznámější básně sbírky jsou Modlitba za nepřátele, Královna nadějí, Láska. Kniha vzbudila zasloužený ohlas, s nadšením ji přivítal i F. X. Šalda. V dopise Anně Pammrové napsal básník roku 1898: „Smysl mé práce, jak se mi jeví dnes, leží v poznání krásy světa, den ode dne to cítím jasněji. Teprve proti staletím a kosmu rozžhavuje se mi tvář a slovo mé nabývá síly. Realizovat syntézi žhavého snu a rozumu, v tom vidím dnes účel umění.“

O nový vztah ke skutečnosti se pokusil Otokar Březina v nové sbírce básní Stavitelé chrámu (1899). Mezi nekonečným množstvím lidských vyděděnců žijí „stavitelé chrámu“ – básníci, umělci, myslitelé a duchovní vůdci lidstva, kteří budují dokonalejší chrám příštího světa. Stavitelé chrámu jsou považovány za vrchol Březinovy básnické tvorby, za jednu z nejvýznamnějších sbírek českého symbolismu.

Pátá a poslední Březinova sbírka Ruce (1901) vyšla v úpravě sochaře Františka Bílka. Obsahovala dvacet básní a dovršuje ideovou stavbu básníkova díla. Březina zde dochází k názoru, že přeměna světa nezávisí na duchovní práci geniálních jedinců, ale na činnosti všech lidí. Všichni lidé jsou totiž spojeni řetězcem neviditelných rukou, obepínajících celý svět. Ze sbírky vyzařuje víra v jednotu všeho tvorstva, ve věčné bratrství. „Na prahu bratří usedal jsem, záhadný cizinec, v podvečer, a v dalekém šumění vod a v písni větrů a vířících sfér o práci země a světě, jenž v hlubinách lásky se přede mnou šeřil, k útěše bratří jsem zpíval, šťasten z úsměvů jejich, a věřil“, napsal Březina v básni Chvíle slávy a v básni Kolozpěv srdcí dodává „Pro tajemství bolesti, smrti a znovuzrození, sladko je žíti!“

Sbírkou Ruce se uzavírá Březinovo básnické dílo. Jeho básnická cesta od osobních bolestí k tajemným dálkám smrti a vesmíru skončila pokorným návratem k pozemskému životu. Od mystického zahledění do tajemství vesmíru k hymnické oslavě života.

Jak napsal F. X. Šalda: „Ze sebeničitele vyrostl v sebevykupitele i vykupitele jiných. Z rozkošnického impresionisty a sebepitvajícího nihilisty vykuklil se tvůrce heroický, který ze své bídy a ze svého zoufalství dovedl dobýti léku všem ubohým, poraženým a pokořeným.“

„…neboť k ničemu není třeba takové síly, jako snésti Lásku…“

Otokar Březina